3.7.2011- neděle

V Santiagu, kam jsme dorazily ráno okolo šesté, byla 30ti minutová přestávka a nahnaly nás do čekárny, kde zapnuli televizi, a tam na nás vykoukl Pat a Mat, nějaký kubánský raniček pro děti. Připravila jsem si mapu a až do Baracoi sledovala krajinu a připravovala se, jak to pojedeme. La Farola předčila moje očekávání. Autobus místy docela chytal poslední dech v těch nejstrmějších místech, tak jsem přemýšlela, jak bude asi nám. Do Baracoy autobus dojel v poledne. Nádraží bylo obložené dotěrnými jinteros i přímo majitelů casa particular. Některým se podařilo proniknout až na zakázané území Viazulu,kde jsem připravovala kola, Zdenička mi vynadala, že jsem na ně hnusná...jenže řekněte někomu mile, že ne, tím to neskončí. Jeden nějaký syn matky, kterou jsem právě odpálkovala, mi mile anglicky vysvětloval, že jak to má matka pěkní a že se fakt nocovat na pláži nesmí, potom co jsem mu řekla, že odjíždíme z Barana. Potkaly jsme se pak ještě u kostela, kde mi vnutil lístek s adresou, kdybychom si to rozmyslely...tak jsem poděkovala. Než jsme se najedly v jediné venkovní restauraci, kterou jsme našly (bohužel za convertible) tak se několikrát strhnul déšť, Cena 7CUC za dvě jídla s pivem a nějakou limoškou v plechu ale zase tak strašní nebyla. Výjezd z Baracoa směrem na Moa, resp. El Yunge byl jednoduchý, Baracoa je spíše vesnice. Provoz, to znamená kola, trojkola, dvoukoláky tažené koňmi a jezdci na koních a sem tam auto postupně řídnul. Minuly jsme fabriky na kakao, odkud se linula vůně, něco mezi kakaem a spálenou čokoládou. Tak jak říkal průvodce, po čase jsme dorazily k odbočce na Campismo El Junge. Po prašné cestě jsme pokračovaly dále, sem tam byly nějaké chaloupky a jedna nějaká fabrička. Ke hranicím parku jsme dojely za deště, Byly to tři chaloupky s různými cedulemi a hlídačem. Ten nás hned odchytnul, že musíme zaplatit. Tak jsme se domlouvaly, že zaplatíme až zítra, až půjdeme na El Yunge a že budeme nocovat v kempismu. To už šel s námi druhý hlídač, který nás dojel a domluvil se anglicky. V kempu na nás koukaly jak na zjevení, že nemají místa. Tak ten náš patron to šel zařídit. My čekaly v dešti, jak to dopadne, nedopadlo. Někdo tam stavěl stan, ale dětem na hraní tak jsme zkoušely, že bychom si postavili stan. Odpověď že to by asi šlo, ať počkáme dalších 20 minut a lijavec pokračoval, to už jsme čekaly v cafeterii kempu. Pak přišel patron, a že má pro nás ubytování ať počkáme a další minuty. Nakonec jsme vyrazily na ubytování...nebylo to v kempismu byla to černota v prosté venkovské chaloupce v deštném pralese. Cena 15 CUC když jsem zjistila, že nakonec půjdou zavřít dveře i do pokoje, že tam není jen ten závěs, tak jsem kývla. Přeci jenom ten déšť… Převlékly jsme se do suchého a mokré hodily přes nízké trámečky krovu...i když on si tam ukládali prádlo normálně. Chtěly jsme si uvařit nějaké těstoviny pytlíkovky, ale majitel tak 25ti letý kluk (ještě tam byl jeden, tomu mohlo být tak šestnáct...na to že kluci hospodařili sami tak tam měli docela pořádek a bylo vidět, že fakt musí ohánět…) tak říkal, že to není dobrý nápad. Vařič vyhodil pojistky, i když bůhví jestli to byly pojistky, protože zásuvky byly dřevěné laťky s dírami. Varný hrnec, ze kterého chtěl něco přesypávat, jsem odmítla použít. Uvařily jsme tedy na lihovém, potom co přinesl od sousedů z druhé stráně hořící poleno, protože neměl nic na zapálení a my měly mokré sirky. Voda ze sudu vedle záchodu, z kterého se i splachovalo, sice vypadal čistě, ale jediné na co jsme ji použily, z čeho nešlo couvnout, protože se fakt snažil, byly špagety. Dostaly jsme pečené banány, které pekl v nějaké kolně,...za kuchyňským koutem venku na dvorku běhaly slepice a v ohradě chrochtalo prase. Pořád lilo. Na dřevěné prkenné postele jsme si lehly tak jak jsme byly… Zamkla jsem, strašně lilo, sem tam pršelo i dovnitř i na nás. Přemýšlela jsem kolik chaloupka vydrží, až jsem usnula.
4.7.2010 - pondělí
Ráno jsme vyrazily v osm na El Yunge. Patron se nás ujal, nepochopila jsem jak přesně to myslí a přemýšlela jak mu vysvětlit, že půjdeme sami..on říkal, že to je jeho práce, že v parku hlídá a celou dobu měl visačku s fotkou i jménem a náležitostmi parku. V průvodci psali, že na vrchol je možné dojet autem. Když jsme odbočili k řece s tím. Že se budeme brodit na druhou stranu, pořád jsem myslela, že to je nějaká zkratka...nebyla.Byla to jediná cesta. Voda mi sahala více jak do půli stehen. Místy byl docela proud. Kdybychom šly sami, nevím jak bychom trefily přejít a kdy bychom na to přišly, že máme přejít. Cesta nebyla značená až na jednu ceduli zhruba v půlce cesty, kdy byla výraznější cesta i na jinou stranu. Cesta nahoru vedla jak jinak než pralesem zalesněným kopcem. Dole jsme viděli kávu banánovníky, mandarinky, bambusy, které se měnily ve fíkusy, palmy a další velké stromy. Nejzajímavějším živočichem co jsme viděly, byl kolibřík. Na vrcholu pak nějakého hada a ještěrky. Tedy pokud nepočítám v nižší poloze slepice, prasata a krávy...šly jsme docela ostrým tempem, bylo vedro a Zdeničce na kopci už bylo docela blbě. Výhled byl úžasný. Trochu ho zkrátil tropický déšť, který z cesty zpět místy udělal docela bahnitý tobogan. Cestou zpátky jsme se koupaly v řece, teda Zdenička, já to pozorovala a umyla zabahněné boty. Kola a věci jsme našly v chaloupce, tak jak jsme je zanechaly. Pak začaly takové podivnosti s placením… Zapsali nás sice do nějaké knihy v chaloupce na vstupu do parku s označením parku, měly jakési průkazky ale poznámka v průvodci o neoprávněném vybírání byla v tomhle případě asi pravdivá. Na rozdíl od blábolu, že se dá na vrchol jet autem Cena 13CUC osoba. V Cafeterii v kempismu jsme si daly refresco za 1 CUP a uháněly směr Baracoa,Rozhodly jsme se, že zkusíme tu adresu, co mi dal syn paní z Casa particular, Baracoa je prakticky vesnice, našly jsme to velice rychle a paní domácí zastihly ve vrátkách, pravděpodobně se chystaly na "naháněndu". Cena 20 CUC a příjemný pokoj na střeše s koupelnou. Na uvítanou jsme dostaly výborný fresh džus, "procouraly" jsme městem, bylo tak syrové a malé, že jsem měla pocit, že když ne o sto tak o pár desítek let určitě jsem se dostala někam zpátky. Ve vyhlášené čokoládovně kavárně jsme si daly kakao. Na objednání, kakao i placení jsme čekaly strašně dlouho. Bylo to jak ve filmu a obsluha jak ve zpomaleném filmu. Byli zvláštní..pohybovali se tak strašně pomalu, rozvláčně...kakao resp. dvě nestály ani jeden CUP. Zato v soukromé restauraci u kostela jsme to rozjely za sedm, jak jinak než za špagety a k tomu fantu a pivo. Před kostelem obehnaným ze všech stran vlnitým plechem (takže Kolumbův kříž se nekoná) sedělo a chodilo spoustu místních lidí a žili svým životem. V restauraci pod kostelem, resp. před ní, kam na ulici operativně vyndali pár židlí, hrála kapela ale naprosto úžasně, takže jsme neodolaly pozvání, ať se posadíme (to bylo free ale to refresco bylo thre ale znělo to stejně). Hráli ve složení basa, dvě kytary takové ty jejich bubny rumba koule. Majitel restaurace to uváděl, byla tam podle toho, co říkal a co jsme stačila pochytit sešlost místních umělců a intelektuálů...jeden seděl vedle mne, prohodily jsme sice pár slov ale i z toho bylo vidět, že to je místo kde se schází místní "inteligence". Zdenička dokonce i tancovala a docela jí to šlo. Na závěr jsme šly k pláži, u pevnosti bylo soustu omladiny a vyhrávaly rytmy ze všech stran. Šli jsme o kousek dále, než se Zdenička stačila pořádně namočit, tak chlap co šel kolem nás, řekl, že jsou tam medúzy, že ho jedna žahla, tak z koupání nebylo nakonec nic. Když jsme došly do Casy, tak pro změnu začalo pršet.
5. 7. 2011 - úterý
Snídani jsme měli u paní domácí zamluvenou na sedmou hodinu a opravdu v sedm na nás zaťukala asi její dcera, jestli může servírovat na terase. Omeleta byla příjemná změna, plátky veky, rajčat a banánu. Káva, mléko a fresh džus s ananasu s příchutí limetky. Proběhla platba dle dohody 26 CUC včetně snídaně a vyrazily jsme směr La Farola. Před výjezdem z města jsme u stánku koupily banány, původně chtěl 1 CUP za dva kusy tak chtěla čtyři ale useknout v kuse, ale povedlo se mu jich useknout pět, tak ještě jeden přidal, abychom se mohli podělit. Ze začátku to vypadalo jako když jedem v nějakém průvodu i když pěší cyklisti i tříkoláři proudili oběma směry...byla to pestrá směsice lidí,pouliční trh, stánky s masem, banány. Čím déle jsme jely, tím bylo lidí méně a méně až jsme zůstali samy. Občas někdo šel nebo jel, jel myšleno na čemkoliv, potkaly jsme "kolisty","tříkolisty", jezdce na koních, vozy tažené koňmi i krávami, muzejní kousky vozů veškeré tonáže ale i novější. Jak se před námi postupně zvedal kopec, tak s námi začali skoro držet krok i chodci jdoucí kousek naším směrem...stavěly jsme stále častěji, ale nálada byla dobrá. U pramene tekoucího ze skály jsme si načepovaly a přefiltrovali další pořádnou dávku vody. Kopec začínal být nekonečný a pořád jsme se nemohli dočkat, kdy se přehoupneme na druhou stranu a začneme klesat. To přišlo skoro až v 35 km a ten poslední "stoupáček " byl opravdu hutný. Na jeho konci jsme si ale koupily dvě oloupané půlky ananasu a pak celý s sebou, konečně jsme se dočkaly, pásly jsme po něm od rána. Před tím jsme si dali v jakési kafetérii refresco, ale nebylo dobré, takže jsme každá půlku vylila. Sjezd byl úžasný. Kousek nad vyhlídkou někdo prodával korále..slíbila jsem, že u další koupíme, tak stavíme. Začalo dohadování ...una doze peso...nationale? Covertible...kroucení. ..Nakonec jsme koupily troje s mušlemi za 5CUC a jedny ze semínek za 1 CUC od jiné babky ale mezitím se na nás seběhly všichni obchodníci, ale naštěstí jsem měla prázdné kapsy, respektive asi jen 8 CUP ...zkoušely všechno možné aby udali co měli, a jen prázdné kapsy je přesvědčili, odmítla jsem měnit kalhoty za kokos a kávu a nakonec jsme odjely nebo spíše ujely..slítli se na nás jako vosy na cuc nebo vlastně CUC Pak už jen dlouhé sjezdy střídala krátká stoupání, speciálně u řeky, resp. mostů přes Yumuri a Jojo, to bylo obzvláště malebné. Cajobabo je vesnice podle silnice...odbočily jsme z hlavní, která by nás hnala dál směr Playa, ale na kotvičky to nevypadalo...a ejhle, skončily casa a před námi Campismo. Vcelku ochotný hlídač nám řekl, že ubytování není problém a odjel na kole hledat vyšší šarži (ukazoval na výložky) Přišla i mladá krásná "Nurse" z casy z červeným křížkem aby překládala. Uměla tolik slov anglicky jako my španělsky ale i tak jsme se domluvili v pohodě. Cabanos za 3 CUC na osobu. Pasy si vzali,lístek jsme nedostali, ale byli milí a bylo vidět že je jim sympatické,že cestujeme na kole. Obdivovali Zdeničku, že tolik ujede. Cabanos měly dva druhy, dostaly jsme tu větší...do El, s malou verandou 2 palandami a dřevěným rozkládacím gaučem a zásobou matrací. Záchod, korýtko, sprcha, ale bez tekoucí vody...pro tu se chodí k zásobníkům a na sprchování je asi takový děravý kýbl. Nepřišla jsem na jiné použití a tohle mi přišlo logické...okolo bylo spousta lidí a byli docela jak ze škatulky. Celkový stav campisma je asi takový, jako kdyby u nás někdy od revoluce, se nikdo nestaral o nějaké typické chatičkové středisko ROH. Lidi okolo byli ale spokojení a v campismu to žilo, hudba se linula najednou vždy nejméně z dvou stran. Konečně se Zdenička dočkala koupání v moři, i když minusem byl ztracený spodek od plavek...no možná ztracený možná se líbili jak na nás naletěli jako vosy...vršek byl zauzlovaný ke gumicuku...černé "spoďáry" jsou jednoduché řešení a koupání bylo super. Mezi dvěma koupelemi jsme si daly celý ananas a nakonec se dorazily, Zdenička Sladkým momentem a já rýžovou kaší...dva malé kouzelné pytlíčky a jak zasytí. No a ještě důležitý poznatek dne, pravý kubánský kohoutek se nešroubuje, ale vytahuje...i když vypadá jako kohoutek. Konečně přišly k užitku i naše spacáky, přeci jenom na nich bude příjemněji než na holých matracích, kde spalo už několik generací Kubánců. Psát deník, usínat a poslouchat šumění padesát metrů vzdáleného moře je příjemné…