8.7.2011 - pátek
Snídani jsme měly domluvenou na 7:30, abychom vyjely, než začne vedro, což se tak docela nepovedlo, Zdenička se lemřila. Výjezd byl podle návodu pana domácího zcela jednoduchý. Cesta byla vcelku rovná a docela nám to uhánělo. Kousek před odbočkou ke Grand Piedra jsme narazily na kolonii stěhujících se krabů přes silnici. No to jsem musela fotit. Volala jsem na Zdeničku, ať zastaví...zastavila bůhví kde a já si v klidu fotila. Když jsem jí dojela, stála v silnici v hysterickém záchvatu, že jí sežerou krabi. Za odbočkou začalo stoupání, Zpočátku to bylo docela v pohodě ale bylo čím dál tím větší vedro a kopec větší těžší...celkem jsme se plazily (nedá se říci jely, protože jsme hodně i tlačily a jedna-jedna byl nejčastější převod...když jelo auto bylo slyšet jen, jak podřazuje a motor trpí...koníci to z kopce nemohly ubrzdit, klouzala jim kopýtka. Docela nás zachránily manga, která rostly u cesty a byly příjemným osvěžením a dodaly i nějakou tu energii. Po sedmi hodinách jsme dorazily nahoru, "Botanical garden" byla již zavřená. v hotelu, který byl i vstupem na vrchol San Piedro, jsme nechaly kola a Zdenička s plechovkou refresca a já Crystalu vystoupily po schodech ležérně na vrchol...prý středně těžký výstup... to teda nevím co by bylo těch 14 km před tím… Vyhlídka byla skutečně nádherná, bylo vidět do daleka, sice byl takový opar ale i tak to stálo za to. Na vrcholku byla rodinka s malou holčičkou, paní vyráběla, prodávala korále a náramky ze semínek. Tak jsme jí udělaly kšeft, alespoň víme, že tady peníze dostanete ten, kdo to dělá a ještě mají malou holčičku. V restauraci jsme si daly špagety, které patřily k těm lepším, co jsme zatím měly. Nakonec bychom se dostaly i do botanické, ale začínal nás tlačit čas, nechtěly jsme do města dojíždět za tmy. Ve městě jsme byly zpět o něco více než za hodinku. Přes krabí místo mě Zdenička skoro uštvala, prostě jsem jí nestačila. Ve městě jsme viděly, jak staví tribuny, asi na karneval. Zastavily jsme se ještě na zmrzku na Place de Dolores a banku nám zavřely těsně před nosem. Domácí už na nás čekaly. Snídani na druhý den jsme domluvily na devátou, aby si Zdenička mohla zalenošit.
9.10.2011 - sobota
Po snídani jsme vyrazily na pěší procházku města. Na náměstí Dolores jsme si daly místní zmrzku kopečkovku, každá asi 5 kopečků a stálo nás to jeden CUC. Na Palce de Céspendés jsme si odpočinuly ve stínku, podívali se na Balcones de Vlasquéz odkud je krásná vyhlídka na čtvrť Tivoli a zátoku, prohlédly si Casa Veslasquéz tu i uvnitř. Je nejstarším domem na Kubě "15stol), původní, zrestaurované jsou nádherné cedrové stropy a některé dveře, jestli jsem dobře rozuměla asi stoleté velmi příjemné průvodkyni mluvící španělsky. Nakonec jsme stihly vyměnit peníze, zašli do casa Trova, kde jsme zmeškaly koncert a nakonec jsme tam koupily za 20 CUC tři CD tradional music. Procourali jsme historické centrum a na závěr, že zajdeme do Café Isabelica na rohu Dolorés. Fantasticky tam zpívala taková výrazná sympatická Kubánka a doprovázel je neméně sympatický Kubánec. Zdenička byla z produkce celé vedle moc se jí to líbilo. Byla tam taková zvláštní sešlost lidí a strašně příjemná atmosféra. Nějaký kolemjdoucí muzikant nesoucí futrál s kytarou se dal do řeči se zpěvačkou, evidentně se znali. Pak přišel k nám a spustil na mě plynou češtinou. Dozvěděla jsem se, že by hned jela s námi… což už jsem pochopila z hovoru mezi nimi...její doprovod žertoval něco v tom smyslu, ať si ji vezmeme s sebou domů… Kolemjdoucí kytarista byl Rudy, pět let žil v Československu a někde u nás má dceru...a kupodivu také Zdeňku. Samozřejmě, že jsme si nakonec museli koupit jejich CD, Zdenička chtěla vzít paní s sebou, že jí bude učit zpěv. Potom co jsme se rozloučily kdy jsem vysvětlila že Zdenička studuje zpěv a že se jí paní líbí jak zpívá, tak paní zpěvačka za námi vyběhla ještě na ulici s vizitkou, ať pošleme fotku. Moc příjemný závěr pobytu v Santiagu. Cestou jsme potkaly pár karnevalově oblečených lidí. Bohužel Caribic festival začínal až v šest večer a to už jsme potřebovaly jet na nádraží. Cesta na nádraží byla opět za deště. Na nádraží v restauraci jsme si daly pizzu. To byla pěkná ukázka šikovného podnikání. Neměli ji na lístku, ale když jsem se zeptala tak že ano že jí mají..pak jsem viděla jak trhá dvě igelitky a dává je mladší servírce, která odchází předními dveřmi. Po deseti minutách přichází mladší servírka ze zadu a nese dvě pizzy na talíři… no vývar na jedné museli mít minimálně 2 CUC. Pak už jen složit připravit kola, tentokrát nám je i oblepili zavazadlový cedulkami a nasednou do autobusu. Vyzbrojily jsme se mikinami a ponožkami, protože jinak by se ta ledárna v noci nedala přežít.