14.7.2011 - čtvrtek
Ráno jsme to nevydržela a šla jsem ještě jednou na průzkum, ale stejně jsem nezjistila nic více. Ke stopařům jsme dorazili těsně před půl jedenácté, autobus měl jet 10,55. Angažovala se nejen stopařka, ale i policie, která tam zrovna byla. Ty instruovali stopaře ve žluté uniformě, že má zastavit Viazul. Zdenička se nestačila ani podívat do Cafetérie...stopař už vidí a volá Viazul, ostatní "si" ..... všichni běžíme podle busu, jak staví...neuvěřitelné ...Byla to velmi rychlá akce sbalila jsem jen Zdeničky kolo, řidič mával rukou, ať to nechám, a ukazoval co tam je místa. Zajela jsem tam tedy s kolem jak do garáže. Příjemné. V půl jedné jsme byly už v Havaně. Po tom co vystojím dvě fronty dozvídám se že na dnešek je Viňales kompletně vyprodané. Nepříjemné. Pokud máme jet do Viňales aby to mělo smysl, znamená to sehnat taxíka. Jdu hned, než zjistí, že nejsou lístky. První nabídka devadesát, licitujeme, schází se jich více, trvám na svých padesáti, podle zájmu, resp. nezájmu to vypadá, že padesát je na hraně. Přeci jenom je to 200 km. Nakonec se z jedním domlouvám, jde se podívat na kola a že za 20 minut. Jdu honem vystát frontu na zpáteční lístky. Nazpátky to musí klapnout. Frontu stojím 3x jednou u kasy aby mě poslala na informace kvůli rezervaci, pak na informacích a nakonec znovu u kasy abych zaplatili několikrát opakuji a ukazuji, co chci. Za lístky platím 24 CUC, je na nich datum 16.7 a čas 14.00, není destinace jen čísla...pokladní, stejná jaká nám zvorala první lístky a stejná jako přede mnou odpálkovala reklamaci cestujících na špatný termín s opakováním, že mají smůlu, že si to měli zkontrolovat. Celé mi to zabralo 20minut, takže si Zdenička došla koupit jen nějaké buchtičky a popcorn, špagety ani pizzu už bychom nestihly. Přenáším všechno ven na smluvené místo. Nikdo nikde. Čekáme hodinu, pak jdu za jakýmsi člověkem, který mluví velmi dobře anglicky, takže domluva je jazykově lepší a jasnější situace horší. Ve finále jsem nucená kývnout na 65 CUC s tím, že odjíždíme hned. Ten co mi už poprvé říkal 90 mi teď ukazoval oficiální ceník. Nevím, jestli to byl jeho nebo nějaký obecný, nicméně na něm měl opravdu 90. Když vidím auto značky Lada a slyším na pokolikáté startuje, říkám si jen hlavně ať už tam jsme. Zdeničky kolo hází na střechu moje do kufru, brašny dovnitř. Zdenička namítá, že by se to měla přivázat, Skutečně dobrý postřeh zkoušel tvrdit, že to na té zahrádce vydrží a klapání kufru do rámu mého kola ho také nebralo. Po diskuzi se kolo na střeše přivázalo a v kufru podložila kapota molitanem nad rámem a použila jsem níš gumicuk na ukotvení kufru. Tak jsme vyjeli. Zastavovali jsme na pumpě, bral benzín a dofukoval gumy. Šla jsem koupit pití a přidala i veku. Cesta byla docela drsná jeli jsme i v bouřce a tropickém lijáku, jel po středové čáře mezi pruhy. Jely jsme po dálnici, ne jako že jel v protisměru i když jak jsem viděla, jak se bezohledně cpe mezi auta a chodce nebo jiné "slabší účastníky provozu" musela jsem se docela držet protože jsem několikrát viděla už špatný konec a když jsem se o tom bavila se Zdeničkou tak měla ten samý pocit. Nechali jsme se odvézt do Campismo Dose Hermes. Lilo jak z konve. Bohužel campismo neubytovává cizince. Škoda, vypadalo to tam moc pěkně, krásné chatičky za 20CUC mezi monogoty… Ještě než jsme stačily vyjet z campu tak se dal s námi do řeči pracovník ostrahy kempu, jestli nehledáme ubytování, že dívčina rodina z restaurace má krásnou family casu particular. Holčina byla moc sympatická, mluvila anglicky, dostaly jsme vizitku a vyrazily. Hrdině jsme míjely všechny casa particular až do postranní uličky vyznačené na vizitce. Bohužel se ukázalo, že mají volno jen na jednu noc a my potřebovaly na dvě. Tak nás dohodily hned o dva baráky dál sousedům do casa no. 8. Byli to milí lidé mluvící jen španělsky bez jediného slova angličtiny, ale za příjemných 15 CUC a snídaně za 4 pro obě.
15.7.2011 - pátek
Snídani jsme měly na osmou, byl toho plný stůl k vajíčkům a vece byla ještě jakási placka. Marmeláda z guajávy, jogurt (ten mě nechutnal a Zdenička ho stejně jako placku neochutnala. Nejchutnější byl džus z guajávy. Nalehko jsme pak vyrazily z Viňales směrem k jeskyním. Zastavily jsme se v turistických informacích, dostaly mapku a byly jsme ubezpečeny, že "okroužek", pokud nechceme jet nějakých 80 km, neuděláme. První zastávka byla Cueva San Migueal a Palanque. Zdeničce nebylo dobře, tak začínala prohlídku na báňos. V jeskyni byl bar a pokladna. Původně po nás chtěli 2 CUC za osobu, protože nám chtěly na zpáteční cestu po průchodu jeskyní vnutit na 250 metrů kočár s koněm...my se ale nedaly, takže jen CUC na osobu. Jeskyně byla jako jeskyně, Koněprusy s krásnými stalagmity to nebyly ale nějaké krápníky tam byly. Na druhé straně jeskyně byla expozice útočiště otroků, kteří se tam za dob povstání otroků ukrývali. Za jeskyní na volném prostranství byla došková restaurace pro spoustu turistů s čekajícím kočím. Tak jsme obešly monogot pěšky a pokračovaly na kolech ke Cueva de Indigo. Tam se nám hned nanutil nějaký člověk, že musíme zaparkovat na parkovišti, že dále už nemůžeme. Vstup včetně plavby loďkou byl 6 CUC na osobu. Jeskyně byla poměrně rozlehlejší a hezčí než předchozí a dokonce jsme šly sami a nikdo nikde nebyl. Podařilo se nám narvat do nějakého jiného průlezu, kde to dál nešlo. Jízda loďkou jeskyní byla zajímavá dojely jsme právě až k vytékajícímu vodopádu uvnitř jeskyně a pokračovali pak po řece až ven z jeskyně. U"výlezu" čekaly samozřejmě suvenýry, ale ty už nás přestaly bavit. Zdenička jen kontrolovala, kolik stojí baret s Che Gevarou. Koupily jsme si jedno guarapo, které tam čerstvě mačkali, abychom ho konečně také ochutnaly. Mě chutná - taková sladká šťávička s ledovou třístí, poměrně osvěžující, konzervativní Zdeničce nechutná. Nenápadně jsme se vetřely na farmu za výlezem z jeskyně, kde zrovna měli otevřený domek, kde se suší tabákové listy. Zjistily jsme, že to není místo kde bychom se najedly, když pominu cenu, neměly nic, co by Zdenička byla ochotná jíst a mimo to jí bylo pořád blbě. Vážily jsme co dál. Nakonec jsme zrušily řeku, ke které jsme chtěly jet a vydaly se do Valé de Ancon, kde jsme se po několika km rozhodli vrátit, protože Zdeničce bylo špatně. Cestou jsme koupily banány na dietu. Turistická oblast, hned po nás chtěly, CUC, nakonec jsme skončily na 15 CUP. Zdenička si po návratu lehla, že si odpočine, a já vyrazila k Dos Hermes a La prehistorica s tím, že to zkusím projet. Každou chvilku jsem zastavovala a fotila. Rozmotat polorozbitou brašnu a vyndat foťák byl strašný opruz, který mi focení znepříjemňoval ale i tak to byla paráda. Barevná La prehistorica...co na to říci, určitě to do přírody nepatří, ale je to tak barevné, že to samozřejmě oči přitahuje a prostě to tam už je a nedivím se, že tam jezdí zástupy. Také jsem to chtěla vidět, ale dovnitř jsem nejela, protože stejně z odstupu obraz 200 x 200 metrů je vidět lépe. Vrátných jsem se ale vyptala na cestu mezi monogoty směrem k Viňáles vesnici. Tak začala moje několikakilometrová pouť zajímavou krajnou bahnitou cestou necestou. Byl to nádherný pocit úplně sama v takové krajině, ve které se úplně nedá orientovat, protože farmářské cesty vedou k farmám a jejich vyznačení na mapě je sporadické, asi tak 10x méně spolehlivější než neznačená nezpevněná cesta v českém vojenském prostoru. Komunikovala jsem s farmáři, které jsme potkala, všichni byli milí a ochotně mi ukazovali směr. Ještě jsem si povídala s prasátky, kterých jsem pár potkala. Blíže k Viňales jsem pak potkala i turisty asi tři malé skupinky omladiny a jedny jezdce na koních. Bahno se místy měnilo v řeku a někdy jsem kolo musela přenášet, byla jsem zabahněná možná více než ty prasátka. Už těsně u Viňáles mi nezbylo nic jiného než přebrodit děsně hnědý potok. Naštěstí tam předtím byla prasátka a voda jim nesahala po bříška tak jsem věděla, že nezapadnu. Projet jsem si to netroufla protože když louže mi začala pohlcovat kolo, tak že jsem měla co dělat abych ho vyrvala, co teprve pak potok...nechtěla jsem riskovat. Šla jsem nějakému farmáři přes dvorek...to by byla fotka strašně výrazný stylový s doutníkem ve farmářském před chaloupkou gatě přes šňůru...dovolila jsem si ale jen se zeptat na cestu, samozřejmě mi mile odpověděl. Vyjela jsme až za Viňales a zrovna u stříkajícího proudu vody. Byl to fakt super proud sice blbě přístupný, takže krom kola jsem kompletně otryskala i sebe takže krom toho že jsem byla, jak prase jsem byla ještě mokrá. Byla to ale super projížďka, rozhodně by taková nádherná krajina zasloužila prozkoumat více a pořádně. Se Zdeničkou jsme pak vyrazily na špagety do městečka. Rodinu navštívila dívčina, co mluvila anglicky, a ta právě říkala, že s těmi cestami je to těžké, protože jsou farmářské mezi privátními pozemky, možná i nějaké cesty jsou soukromé...ukazovala, kde je i koupání, voda vytékající ze skal, škoda, že jsme to nevěděly předtím, mohli jsme to zkusit najít.
16.7.2011 - sobota
Ráno jsem s úsvitem před snídaní vyrazila k návštěvnickému centru na kopeček nad Viňales a k vyhlídce u hotelu Jasmin údolí bylo v lehkém oparu ze kterého čouhaly monogate. Nádhera, focení. Návštěvnické centrum mě docela překvapilo. Bylo tam spoustu informací a náčrtků k oblasti včetně navržených tras po farmářských cestách mezi monogates. Neměla jsem moc čas to studovat ale jak najít nebo sejít na/z takové cesty jsem si vyzkoušela včera, nicméně kdybychom měly dopředu, určitě by to pomohlo a mohly jsme si Viňales více užít. Fotila jsem tedy, co se dalo, s tím, že dám na stránky, až někdy uceleně zážitky z Kuby zpracuji. Po snídani jsme zabalily, nechaly si věci i kola v casa a přes slíbenou zmrzlinu (měli jen fresco) vyrazily k Botanical garden Cariad. Bylo to příjemné, pani nás provedla botanickou, poinformovala co je co. Na závěr napsaly do knihy pochvalu a přispěly 3 CUC a pak si daly ještě jedno kolečko fotografické, Pak jsme vyrazily na protilehlý kopeček k hotelu La Ernita od kterého by mělo být také pěkně vidět včetně pohledu shora na městečko. Pán z recepce nás pustil dovnitř, takže jsme opravdu dolů do údolí vesnici a samozřejmě kopečky viděly, jinak bychom měly smolíka, protože tam byly stromy křoviska. Cestou na autobus jsme se zastavily na osvědčených špagetách - Zdenička zkonstatovala, že porce je ještě menší, ale že je to na rozdíl od včerejška alespoň teplé. Pak už jen rutina, koupit lístek pro kola rozebrat, naložit a nastoupit. Cesta byla příjemná, autobus zajížděl do La Tressor a byla tam nějakých 20 minut přestávka, nebylo by špatné tam na jezeře a řece strávil půl den a pak chodit po kopečkách národního parku. Do Havany jsme přijely načas, složily kola a vyrazily směr Casa Marta. Cestu jsme zvolily dobře, najely jsme jen 7 km, ptaly jsme se jen na prvním velkém kruháku (byla jsem přesvědčená, že z něj musí být vidět pomník Martího a nebyl) a u Marty jsme byly strašně rychle. Měla pro nás připravený horní pokojík, krabice nevyhodila a hned jsme se domluvily na další den včetně zamluvení taxi na letiště. Když jsme vyrukovali s pytlíkovkou a lihovým vařičem, nechala nás normálně uvařit na plynu u ní v kuchyni. No tak budeme doufat, že i taxi bude v pohodě, slyšela jsem, kolikrát volala a že asi byl problém zajistit něco, co nás odveze i s krabicemi. Říkala, že to bude stát 30-35 CUC.