|
6.6.2013 – čtvrtek
Cesta na letiště byla skoro tak stejně dramatická jako příprava. Vyjely jsme poměrně včas, ale vzhledem k povodním se od nás dalo jet jen po magistrále, která se před Mostem Barikádníků zužovala do jednoho pruhu. Cesta z Kulaťáku vypadala obdobně. Po příjezdu na Go Parking sice nervozita ubyla, ale vzhledem k tomu, že do odletu zbývala asi hodina a půl a i ten kousek z Go Parkingu na letiště byl zasekaný, tak ne o moc. Odbavení naše i kol proběhlo v pohodě, jen jsme ještě šly dát nožík k nám na přepážku, Zdenička si vzpomněla, že si ho dala do příručního zavazadla. Tak jsme měly všechno na knap, že jsme nestihly ani salónek. V Paříži jsme měly ale čtyři hodiny, tak jsme si užily pohodlí, WiFi i občerstvení v salonku tam. Měly jsme super sedadla 1 KL, úžas, tři okénka, hlavní letuška s námi přišla pokonverzovat, další odnesla Zdeničce bundu do šatny. Pravda, televize nás moc nenadchla, tu jsme použily jen na pozorování, kde se nacházíme, ale jídla, sedadla do polohy ležmo, měkké polštářky i deky a hlavně tři okénka na výhled ano. Bylo vidět Grónsko i pak území nad Amerikou. Po přistání jsme byly překvapeny bezproblémovým průchodem imigračním. Vyzvedly jsme si běžná zavazadla, tedy zavazadla… cyklobrašny ve vaku a druhé v igelitu a šly na excess baggage pro svá kola. Po kufrech letušek a pilotů vyjela jedna krabice, a konec. Po chvilce čekání jsem šla na reklamace zavazadel a začalo to. Když ověřili, že nejsme blbky, které hledají na špatném místě svá zavazadla, zjistili, že druhé kolo je v Paříži a že by mělo přijet následující den v jednu hodinu odpoledne. To už jsme ale měly být ale v Modestu a vyrážet směr Stanislaus National Forest. Začalo dohadování, jak to uděláme. Měly jsme jen jednu noc v San Franciscu a další jsme chtěly být někde u Sonory a další jsme měly koupený kemp u Cherry Lake. Prostě průšvih, protož bylo jasné, že pak nebudeme stíhat. Kolo byli ochotni dovézt kamkoli i do Modesta nebo Sonory, ale jedno, druhé jsme si sice mohly nechat na letišti, ale doprava by byla za poplatek. Otázka byla, kam dovézt kolo, když další ubytování nemáme zamluvené a varianta volat a domlouvat se po telefonu při vzpomínce, jak jsme se po telefonu domlouvali s Pavlou v Christchurch o půjčení auta, se mi také nezamlouvalo. Nakonec to skončilo tak, že zavoláme, že si vůbec rozmyslíme, jak to uděláme. Místo pro odjezd shuttlu do hotelů jsme našly lehce. Vypadalo to však, že jezdí shuttly do všech možných míst a hotelů jen ne do Travel Lodge. Nakonec jsme se ale dočkaly. Už na recepci hotelu jsme byly prakticky rozhodnuty, že přikoupíme raději jednu noc a pro kola dojedeme sami, abychom měli jistotu. Hotel – motel, vypadal tak jak se dalo předpokládat na obrázku. Došly jsme si na jídlo do sousední restaurace. Měli tisíc smažených nesmyslů, tak jsme si také nějaký daly. Nebylo to špatné, ale byly to obrovské porce, takže jsme si zbytek daly zabalit. Jeden z prvních poznatků, v Americe se nejí, ale přežírá. Spát jsme šly s tím, že ráno prodloužíme ubytování a pojedeme "Bartem" do města a pak rovnou na letiště.
7. 8. 2013 – pátek
Tak jak jsme měly zvečera naplánováno, tak jsme i udělaly. Snídaně byla taková nic moc. Káva z termosky samozřejmě včetně možnosti výběru mezi normální kávou (regular) a kávou bez kofeinu (decafein). Na metro, Barta jsme dorazily v pohodě, i když to nebyla normální cesta pro pěší…okolo dálnice a po předměstí se tam lidi fakt neprocházejí. Dojely jsme na Embarcedero Station do centra San Francisca. Prošli jsme Justin Herman Plaza před budovou přívozu „Ferry Building“ a pak se vydaly po nábřeží podle jednotlivých „pierů“ k „Fishermans Wharf“ a pozorovaly cvrkot okolo nás. Místní sportovce běhající po nábřeží, prodavače, turisty na půjčených kolech, dětičky na výletě se školním autobusem, lidi cestující tramvajemi auty i na kolech…Došly jsme na Ghirardelli Square nad kterým se vypíná budova stejnojmenné čokoládovny proměněná v příjemné centrum restaurací, galerií a obchůdků.Myslely jsme si, že odtud uvidíme Golden Gate a nic, bal takový opar, že most jsme spíše tušily než viděly. Zpět na metro jsme to vzaly přes kopečky a Čínskou čtvrt a do metra zpět na Embarcadero proběhly okolo výškových budov. Věděla jsem, že San Francisco není na rovině, ale že je tak hodně členité, a že má tolik kopečků mě docela překvapilo. V metru jsem zjistila, že nemám papíry z reklamace kola, takže jsme sice dojely na letiště, ale tam jsme šli na shuttle do hotelu, honem doběhly pro papíry a stejným shuttlem zase zpět na letiště. Abychom si to ulehčily, tak jsme se šly zeptat na přepážku Air France. Ještě že tak…protože pak jsme poznaly podzemí letiště, kde se vydávají zpožděná zavazadla a každá společnost je v jiném sklepě a ve většině nikdo není. Zhruba po další hodině, když jsme viděly naše kola, jsme už jen šťastné děkovaly, že je vidíme a naopak personál se nám omlouval. Řidič shuttlu byl také v pohodě, jen při příjezdu na stanici shuttlu nás čekal rébus, něco jako ježek v kleci, vyjet z prostoru průjezdem, který je užší než je šířka kol. Ale i tam jsme našly řešení, při určitém úhlu…i bez sundávání kol. Kola jsme si po příjezdu do hotelu smontovaly a zaparkovaly uvnitř. Rezervovala jsem přes internet ještě ubytování na poslední noc a s recepčním jsme se dohodly, že nám uschová krabice na kola. Do krabic jsme samozřejmě přidala i bublinky a igelity z brašny, které se mohou na zpáteční cestě hodit.
8. 6. 2013 – sobota
Po snídani v motelu Travel Lodge jsme vyjely po již pěšky prozkoumané cestě na Barta, stanici San Bruno. Do metra jsme vlezly přes turniket pro kola, který je širší a závora má delší prodlevu aby cyklista prošel i s kolem. Mohly jsme jet červenou nebo žlutou trasou – naší cílovou stanicí byla 12th St/Oakland City Center, kde je kousek pak stanice Amtraku. Při výlezu z metra se nebylo čeho chytnout, jakýže směr by měl být ten správný, vyřešil to jeden dotaz a pak už to bylo jasné. Fascinovalo nás, jak Amtrak jezdí prostředkem silnice ve městě, jako u nás třeba tramvaje. Zvuk Amtraku je nezaměnitelný a jiný než naše nebo Evropské vlaky, které známe. Zdenička říkala, že houkají v nějakém zvláštním septakordu, no pro mne to je prostě jinak. Jinak vypadá i cestování. Nervozita kam jít a abychom stihly a aby nás vzali j tady naprosto zbytečná. Vlak stojí dostatečně dlouho, než všichni v klidu vystoupí a nastoupí, nikdo tady nespěchá. Průvodčí nervózní nejsou a míst na kola je dost. Prakticky každý vagon má dole místa pro kola, pro vozíky a pro invalidní cestující. Normální cestující sedí v horním patře. Ve vlaku je hifi, zásuvky a jídelní vůz. Průvodčí si označí cestující poznámkami nad sedačkami a pak chodí a každého upozorňuje: za tři stanice vystupujete, za dvě a příští stanice …. Informace ve vlaku nepouští z pásky, ale říká je průvodčí, a říká je takovým stylem jaký je vidět ve filmech, nadšeně a s radostí. Nakolik je to naučené a povrchní zůstává otázkou, ale i tak je to stokrát příjemnější než protivný ksicht vyhrožující vysazením protože je ve vlaku o jedno kolo více nebo kolo správně nevisí a nervy spojené s tím zda stihneme či nestihneme vystoupit či nastoupit s koly a všemi brašnami. V Modestu jsme vystoupily do horkého pekla. Výjezd, respektive nájezd na silnici číslo 132, kterou jsme potřebovaly „ Yosemite Blvd“a kde podle internetu měl být i nějaký supermarket byl po několika proudé silnici a chvilku nám trvalo, než nám došlo, že to tak opravdu je, že malé silničky nejsou, a když náhodou jsou tak jsou slepé, nebo mezi ranči, nebo je tam jiná kulisárna. Obchoďák byl ale bály jsme se tam nechat kola i zamčená, poučeni příběhy jak se kradou kola i brašny. Tak Zdenička šla na obhlídku, pak se usadila do klimatizovaného Mac Donalda a najedla se a já zatím nakupovala. Nakoupit do brašen byl oříšek, v Americe se nakupuje pouze ve velkém. Vybrala jsme nakonec nějaké "pytlíkovky", nejmenší marmeládu, pečivo, nějaké bonbóny a Oreo sušenky, které si Zdenička přála. Ta se zatím v MacDonaldu skamarádila s nějakým místním klukem, co byl se sourozenci tady se také občerstvit na kole. Když jsme se chystaly k odjezdu a nákup rvaly do brašen, přišel k nám starší pán, vyptával se, kamže a jak daleko jedeme. Za chvilku pak zastavil u nás autem, vystoupil a beze slova položil na kolo Zdeničce balíček s pěti dolary. Nezmohly jsme se ani na slovo a doteď nevím, jak to myslel. Cesta po highway „ Yosemite Blvd“ byla úmorná. Bylo strašné vedro. Zastavovali jsme u sadů, kde postřikovaly stromy, pěstovaly zde meruňky, ořechy, jahody, a nechaly se také oprašovačem ostříkat, zastavily jsme u zavlažovacího kanálu, kde jsme si máchaly nohy a pak ve stínku stromů na kraji silnice si chvilku poležely. Poprvé v životě se mi udělalo blbě z vedra. Zastavili jsme u nějaké prodejny s ovocem a na její verandě se chladily koupeným ledem a studenou vodou. Pochopila jsme, proč mají americké ledničky vyrobníky ledu a proč na různých místech jako jsou pumpy, obchoďáky, hotely mají hrobníky ledu a led prodávají v 2Oti kilových a větších baleních. Když jsme se jakžtakž vzpamatovala, tak jsme pokračovaly. Po dalších cca deseti kilometrech mi upadla šlapka. Už po první prohlédnutí mi bylo jasné, že to je špatné, stržený závit., tedy nejen šlapka ale i špatná klika a věc řešitelná jen výměnou za novou šlapku a kliku. Nicméně stalo se to na místě, kde byly jakési obchody a našití tam bylo i něco jako železářství a náhradní díly na auta. Šlapku ani kliku samozřejmě nevedli ani netušili, kde by se dalo koupit nebo opravit, velmi nejistá informace padla o Modestu, ale jet zpět ztratit další den, nebo několik dní, protože další den je neděle, bez záruky že se vyřeší, jsme vyhodnotily jako nesmysl. Nakonec jsem udělala tak, že jsem do kliky zastrčila velký šroub, který jsem koupila a nechala si přibalit lepidlo na kovy, nějaké super lepící že to pak zkusím a nechám přes noc zatvrdnout. S naloženým kolem, šroubem místo šlapky a v takovém vedru cesta nic moc. Po dalších x kilometrech začalo být blbě z vedra Zdeničce. Povalovaly jsme v trávě na valu silnice abychom nabraly sílu na další cestu, když nám zastavilo auto, které v tom místě odbočovalo na privátní cestičku. Pán se ptal, zda jsme v pořádku a zda něco nepotřebujeme. Měly jsme už jen teplou vodu a ne moc, tak jsme se zeptaly na vodu. Neměl, ale řekl, že přiveze. Opravdu, za dalších patnáct až dvacet minut přijel se ženou, která měla pro každou půllitrový kelímek studené šťávy s kostkami ledu. Byly jsme odhodlané dojet ke kempu Don Pedro Lake, bylo to ale ještě dost daleko ale začalo se pomalu stmívat a silnice se z původně rovné a bez zatáček začala stávat užší a klikatější. Po tom, co Zdeničku těsně minulu předjíždějící auto v protisměru jsem se rozhodla, že potmě po této silnici nemůžeme a míjely jsem zrovna ceduli s odbočkou na ten první kemp Turlock Lake. Jely jsme tedy tam. Zdenička strašně brblala protože to bylo směrem zpět po vedlejší silnici. Mezi tím se udělala totální tma a naše světla byla spíše symbolická. Jely jsme strašně dlouho. Když jelo auto, uhýbaly jsme raději až za krajnici. Pravděpodobně v nějakém takovém místě Zdenička najela na nějaký kaktus. Že píchla , jsme zjistily, když nemohla jet. Jak se vyměňuje duše v absolutní tmě, na naloženém kole je asi vcelku jasné, ale to už člověku nezbývá nic jiného než rezignovaně a mechanicky dělat úkony, které ho dovedou do „bezpečí“. Jako vždy jsme se tak padesát metrů před kempem ptaly v nějakém baráčku jediném po x kilometrech, kdeže ten kemp je. Uléhaly jsme do stanu před půlnocí.
9.6.2013 –neděle
Noc u jezera Turlock Lake jsme přečkali proti dramatickému dojezdu poměrně v klidu. V noci tam byl sice bordel, ale jakžtakž jsme se vyspaly. Vstaly jsme okolo sedmé, posnídali chleba s marmeládou a začaly pomalu balit. Bylo jasné, že i když vyrazíme velmi brzo, bude problém se do Dimaond O dostat. Tušily jsme, že bude zase vedro i že začnou nějaké kopce. Nápad, že někdo kdo má auto s korbou, by nás mohl popovézt, se nám velmi zalíbila. Každá míle dobrá. Vedle měli auto s korbou tak jsem se la zeptat. Dramaticky jsem vylíčila, co nás potkalo, upadlá šlapka a tak, ale nedopadlo to. Tak jsme realizovaly plán A – normální odjezd. Když jsme vše naložili a nasedly na kola, Zdenička zjistila, že má prázdné přední kolo. Tak jsme vše z kola zase sundaly, vytahaly jsme asi 5 trnů a vyměnily ho. Zase jsme pečlivě prohlížely, jestli tam nějaké nezůstaly, svrchu i zevnitř. Krajina i jezero bylo krásné a jelo se přiměřeně situaci, šroub místo šlapky nic moc, ale větříček povával na silnici k jezeru nebyl ani moc provoz, tak jsme mohly jet i vedle sebe. Na hlavní Yosemite Rd začalo přituhovat, provoz i horko. U křižovatky La Grande Zdenička zjistila, proč se jí jede špatně. Prázdné zadní kolo. Našly jsme stín a vyměnily poslední duši. Našla dva piditrny, které jsme v noci neviděli. Bylo jasné, že musíme začít stopovat, dohodly jsme se, že zkusíme někoho, kdo by nás vzal do Coulterville, který byl od křižovatky 22 mil. Po několika kilometrech se nám podařilo stopnout nějakou rodinu, která jela dvěma vozy s korbou. Bylo to fajn. Cesta byla zvlněná, tak jsme si libovali, jak si to zkrátíme. Jediné blbé co na tom bylo, že Zdenička zapomněla helmu v korbě auta. Counterville nás mile překvapilo, je to nádherné městečko v kterém jakoby se zastavil čas před více jak 100 lety. Původní baráčky, pár lidí někde postávajících a posedávajících nečekajících na nic, paní v zástěře pletoucí si cosi před svým obchodem. Dokonce tam byly i informace, ale zavřené. Zašli jsme do outdorového obchůdku jestli nebudou mít plynovou bombu. Neměli, ale koupily jsme turistickou mapu. Zdenička zjistila, že v malé restauraci mají jídla za přijatelnou cenu a wifi tak bylo rozhodnuto, šly jsme na oběd. Daly jsme si úsporně jedna Mexické jídlo, placky se vším možným a lupínky s omáčkou. K pití to co měli všichni ledový domácí čaj. Ten byl vynikající. Led co neroztál, jsme si přendaly do našich lahví. Při placení jsem zjistila, že mají docela dobrou mapu za 5 dolarů, tak jsem ji přikoupila. Ta z outdorového šopu byla sice podrobná turistická, ale použitelná až za x kilometrů. Zjistila jsem, že nemám sluneční brýle, a i když jsem oběhla všechny místa, kde jsme postávaly nebo seděly, nenašla jsem je. Cesta byla do docela dost do kopce. Chvílemi jsme tlačily. Bylo jasné, že musíme někoho stopnout, protože ty krpály nemůžeme dát tak, abychom dojely tam, kam chceme. Tak jsme začaly průběžně stopovat, protože auta nejezdili v našem směru ale obráceně, rozhodli jsme se, že zkusíme z protisměru a někoho že bychom mohli ukecat, aby nás popovezl, že bychom mu to zaplatily. Podařilo senám stoupnout rodinu, matku se čtyřmi dětmi, 2 velcí kluci a 2 o něco mladší holky. Moc se jí nechtělo, ale nakonec jsme se domluvili v Greelby se vzal benzin, který jsem zaplatila, a my se strašně radovaly, když jsme viděly, čeho jsme ušetřeny. Dokonce nás odvezly až ke kempu, říkala jsem, že stačí, když nás odvezou na hlavní č. 120. Odbočily jsme z hlavní o silnici dříve, takže jsme přijely ke kempu z druhé strany po scenic Cherry Rd, která byla opravdu nádherná, zařízlá do skály s nádhernými výhledy do údolí řeky Tuolume Wild River. Kemp byl v lese pod stromy, našly jsme svoje rezervované místo č. 22. Na místě jsme byly nezvykle brzo, bylo lehce po čtvrté, když jsme v klidu stavěly stan. Věci jsme si uklidili do medvědobedny. Tam sice patří jídlo a aromatické věci, ale nám s tam vejde vše a aspoň nám to nebude překážet ve stanu. Bedny jsou plechové a mají speciální patentované uzavírání kam ani chytrý medvěd neprostrčí packu, aby si ji otevřel. Dvě míle od kempu jsme viděly malé jezírko, kde se koupali lidé, tak jsme se tam jen nalehko s plavkami a ručníkem také vydaly. Nebyla tam ani noha, bylo to krásné opuštěné místo, jak kdyby někdo vyhlásil evakuaci. Tu ležel jeden pár bot, tam za druhý i s fuseklemi, někde jakýsi ručník nebo spodní prádlo a všude různé nafukovací kruhy a potvory do vody. Byl tam zákaz plavání, když tam není plavčík, tak jsme šly jen do takové dětské zátoky a neplavaly jsme ve vyhrazeném místě v jezeře. Bylo to příjemné voda chladivá a aspoň jsme ze sebe spláchly prach a pot. V kempu totiž byla voda ale ne umyvadla nebo sprchy a u zdroje vody se smí voda jen natočit …nelze nic mýt. V půlce cesty zpět byla lodge Evergreen, kde také neměli bombu, ale měli výbornou zmrzlinu.
Zdenička rozdělala oheň a uvařila nějakou hotovku, co jsme koupily předchozí den a k tomu opekla chleba. Bylo to vynikající. Nacpala jsem koupené lepidlo na všechny možné kovy do závitu jak na šlapce, tak na klice, tedy spíše do zbytků závitů. Kéž by vydrželo, protože mít místo šlapky vypadávající šroub po celou dobu by se mi fakt nechtělo.
Udělaly jsme si ještě kávu a čaj na ohništi a po setmění zalezly do stanu. Bylo to příjemné, voněly stromy, šuměl les a z dáli bylo slyšet bublající řeku.
|
|