16. 6. 2013 – neděle

Probuzení v Princess kempu bylo příjemné, čekala nás cesta, ne dlouhá ale do kopce, bratru tak 40 km. Rozhodly jsme se, že nepojedeme po high way ale po vedlejší přes Hume Lake, vzdálenostně to bude tak na stejno, tím že nebude po hlavní to bude příjemnější a do kopce to bude stejně. Ukázalo se, že to byla dobrá volba. Cesta k Hume Lake prakticky do kopce skoro ani nebyla a otevíraly se nádherné výhledy směrem ke Kings Caňonu. Byla vidět klikatící se Highway do Cedar Grove, která vypadala jako nitka zmotaná mezi horami. Hume Lake bylo velmi malebné místo, stromy těsně u jezera, louky. Z Hume Lake začalo stoupání. Většinou se dalo i jet místy jsme tlačily. Jelo se převážně ve stínu, pofukoval větřík. Na hlavní silnici General Highway jsme dorazily docela v pohodě. Tam jsme začali stoupáním, docela ostrým,také jsme míjely vstup na trail k Big Baldy s výškou ….., na závěř byl poměrně dlouhý sjezd do Stony Creek. Do kempu jsme dorazily v půl třetí. Postavily jsme stan, daly si na první hlad čínskou (americkou) polévku a vyrazily do obchodu a do veřejných sprch. Bohužel jsme ztratily někde mýdlo, takže jsme musely koupit nejen sprchu za 4 dolary ale i mýdlo za 3.  Po sprše jsme se dorazily v restauraci pizzou, malou na půl. K maršmelounům jsme koupily čokoládu, aby Zdenička mohla vyzkoušet jejich opékání i s čokoládou. Udělali jsme si ohýnek, Zdenička pozpěvovala, opékala maršmelouny s čokoládou, i když to byla docela věda, napichování nic moc a jak jinak udělat nás nenapadlo.

17. 6. 2013 – pondělí
Ráno jsme vstaly beze spěchu, čekal nás velmi krátký přejezd do Lodgepole. Posnídaly jsme jako obvykle italský chléb z marmelády a zabalily. Přišly k nám dvě ženské, jestli si mohou přenést stan nám, že mají dnes na noc naše místo. Chystaly se na nějaký delší čtyřdenní trek a zatím trénovaly. Byly z Floridy. Cesta do Lodgepole byla ta nějak zvlněná, když to bylo více do kopce, tlačily jsme, míjely jsme pro změnu trak na Litlle Baldy. Po příjezdu do Lodgepole nám beze všeho dali místo o 2 vyšší než jsme měly to předplacen na následující noc. Kemp je velmi rozlehlý. Naše místo bylo v části za mostem, za řekou Marble Fork Kaweah River. Místa byla mezi vzrostlými stromy, každé místo mělo klasicky svoje ohniště a lavici se stolem a medvědobednou. Postavili jsme stan uložily věci do medvědobedny a šly na průzkum do návštěvnického centra a marketu. Z naší části kempu to byl docela kousek cesty, evidentně to někteří jezdily autem. Osvěžily jsme se zmrzkou a rozhodly pro krátký 1,7 míle v jednom směru dlouhý trail k vodopádům Tokopath. Cesta vede ledovcovým údolím částečně lesem a částečně po otevřeném skalnatém podloží, podle řeky Marble Fork Kaweah River. Jak jsme tak šly, tak najednou napravo od cesty necelých 30 metrů sedí medvěd. Byl to obrovský zážitek. Mohly jsme si ho prohlédnout pravdu dobře, celé než se rozhodl odběhnout jinam to trvalo několik minut. Byl krásně hnědý, huňatý, prostě medvěd jak plyšák. Pak jsme viděly ještě nějaká dvě zvířátka. Jedno jsme usoudily, že je malá Pika a druhé poměrně velký Marmot. Vodopády byly hezké, krásně byla vidět hora….. Cestou zpátky, jsme viděly dalšího medvěda, nádhera. Vyfotila jsem si i různé kytičky včetně zajímavé Snow Plant. Na jídlo jsme zašly do bufetu u visitor centra . Zdenička si dala štráfek pizzy a hranolky a já salát a hranolky s různými omáčky, kde jsem po americku byla rozmařilá v množství i počtu. Samozřejmě na závěr byla zmrzlina a nákup na snídani a svačinu na následující den. Vzhledem k tomu, že jsme si všimly, že tady není moc kde posbírat jak dřevo, tak jsme si koupily svazek dřeva za 7,99 dolarů. Na ohýnku jsme si udělaly čaj na jakési drátěnce kterou jsem našla se Zdeničce podstatně lépe pekly maršmelouny s čokoládou. Stopily jsme půlku dřeva, druhou nechaly na zítřek a zalezly do stanu. Trochu jsme početly co píšou v průvodci a šly spát.

18. 6. 2013 – úterý
Ráno jsme došla obhlédnout nové místo, a vida, bylo už prázdné. Než Zdenička vstala, měla jsem přestěhovanou celou medvědobednu, takže nám zbylo jen přenést stan a přendat kola. Po snídani vybaveni mapou, vodou a mufiny  jsme vyrazily na trail. Trail Lodgepole Sherman Tree začínal hned u kempu. Nikoho jsme nepotkaly, evidentně všichni na ty profláknuté traily okolo největších sekvojí jezdí auty nebo shuttly. Trail byl ne tak docela opuštěný, potkaly jsme tam dva medvědy. Cestička vedla ve stráni a jede byl nad cestičkou a jeden pod. Nehýbali se jako by vyčkávali a na rozdíl od těch z předchozího dne vypadali hrozivě, tedy spíše ten nad cestou ve stráni, kdy i to, že byl nad námi umocňovalo jeho velikost. Začaly jsme tedy něco jako zpívat stylově „medvědi nevědí“ a máchat rukama. Fotit jsem je chtěla až když jsme okolo nich prošly, ale Zdenička se slovy, že jsem se zbláznila mi to zakázala. Navazující krátký trail Sherman Tree byl na rozdíl od předchozího bez medvědů, plný lidí, s asfaltovými cestičkami a lavičkami. Sherman Tree je nejstarším stromem na světě, věk se odhaduje ke třem tisícům let, v průměru dole má kmen 11 metrů a po obvodu 33, výškou 83,8 metrů není největší, vrcholek stromu je mrtvý. Obecně ale jsou než sekvoje vyšší Reed wood. Je neuvěřitelné, že větve mají v průměru třeba i dva metry. Majestátnost sekvojí společně s jejich nezaměnitelnou strukturou a barvou kmenu je dech beroucí záležitost. Barva kmenů pod určitým uhlem dopadu světla je velmi malebná, přímo vybízející vyfoť si mě. Pokračovaly jsme po Alta trailu do další části Giant Forestu. Ten byl už méně frekventovanější, nicméně to že u každé sekvoje nebyla cedule a nebyla za zábradlím jim na kráse neubralo, naopak . Viděly jsme zase různá zvířátka čipmánky, piku, marmonta a samozřejmě spoustu rostlin. Plynule jsme sešly na další trail , původní plán jsme musely trochu poupravit, protože jsem měla jako obvykle velké oči a naplánovala více než se dá zvládnout. Došly jsme k Mono Rock, granitové monumentální skále na kterou se dá vystoupit po schodech. Tady vzhledem k „známé turistické atrakci“ bylo zase poměrně dost lidí. Výhled byl ale nádherný, v původci psali, že za dobrých podmínek je vidět ze skály až do vzdálenosti 240 km. To jsme sice neviděly ale i tak hradba hor na východě a západě pohoří protkané klikatící se highway ztrácející se v údolí řeky River Kawahi  zakončenou jezerem Tree Pines. Usoudili jsme, že pro zpáteční cestu do Lodgepole využijeme shuttlu, že se dojdeme odívat na  Crescent Medow a k Thampově obydlí vytesaném v kmeni stromu pak pojedeme shuttlem k Visitor centru kde přestoupíme na Lodgepole.  Louka byla přesně tak jak byla popsána v průvodci, částečně mokřina, lemovaná hradbou vysokých stromů. Thampovo obydlí ve stromu bylo zajímavé, určitě stálo za cestu. Thamp byl první člověk, který spatřil sekvoje a právě tady v padlém kmeni sekvoje si vydlabal obydlí a žil. Ve Visitor Centre je byla docela zajímavá, malá a srozumitelná expozice o sekvojích. Porovnání šišek sekvojí a dalších stromů, číselné údaje, řez kůrou stromu a další zajímavosti. Zjistili jsme, že schulte jezdí až do Visalie, což by vzhledem ke všem okolnostem jako úzká silnice s velkým klesáním a slabé ráfky s hrozícím otevřením i vzdálenosti celkem do Hanfordu na Amtrack bylo docela příjemné. Natrefily jsme na Alana, supervizora od shuků, který nám slíbil, že nás do Visalie následující den dostanou. Bohužel nebylo možné domluvit se v kolik, protože není dopředu jasné, který autobus bude mít držáky na kola a který ne. Měly jsme tedy přijít na druhou hodinu, třicet minut před prvním objezdem, do dispečerské stanice shuků, která je těsně u před kempem a Vistor Centrem  v Lodgepole. Po příjezdu jsme šly rovnou na jídlo do bufáče. Nachodily jsme přes dvacet kilometrů a během dne jsme měly každá jen jeden mufin, takže nám docela slušně vyhládlo. Daly jsme si obalené kuřecí kousky s hranolky a samozřejmě k tomu omáčky. Na našem novém kempinkovém místě jsme si rozdělaly oheň, udělaly čaj a Zdenička si pekla maršmelouny s čokoládou.

Sequoia Natural History Association
General Sherman (tree)
Sequoia & Kings Canyon National Parks