|
12.7. neděle
Ráno se Zdeničce nechtělo vstávat projevily se včerejší km a pozdější
večerka. Poobdivovaly jsme naposledy kostelík obklopený lávou, která
se kostelíku vyhla, zastavily se ve Straxu pro jogurty a chleba...
ten z podzemní pekárny ale neměli. Zastavily sjme se na křižovatce
s jedničkou a došli se podívat na puklinová jezírka s horkou vodou.
Další odbočka s jedničky byla do 2 km od silnice vzdálené Grotagjá
jeskyně s jezírky s horkou vodou. Je tam mužská a ženská... prohlédly
jsme si obě a v té co nikdo nebyl jsme si alespoň nahřály a vymáchaly
nohy. Jednička pokračovala do kopce přes Namáfjall a po sjezdu na
druhé straně nás čekal Hverir - bublající jezírka, unikající pára.
Vychytralý plán, zamknout kola a sehnat někoho s kým bychom se svezly
ke Krafle a zpět se ukázal jako lichý. Nikdo tam nejel, alespoň
nám to tvrdili a to včetně dvou zájezdových autobusů. Časově bychom
to nezvádly i kilometrově po včerejšku by to bylo moc, tak jsme
pkračovaly po jedničce směrem k odbočce na Dettifoss. Byl docela
silný protivítr, takže nic moc rychlost. Za odbočkou jsme uvařily
jídlo a téměř po páté pokračovaly po prašné F862 pro 4x4 k Dettifosu.
Hned na začátku bylo jasné, že cesta bude drsná...jelo se strašně.
Zatím bezkokurenčně nejhorší cesta. Abychom vydržely, daly jsme
si cílovky na sušenky po 5 km. Někteří řidiči byli velice ohleduplní,
jedna rodina zastavila a nabízela pomoc jestli něco nepotřebujeme,
zda máme dost vody...to bylo už okolo desaté a musely jsme vypadat
asi dost zdevastovaně a zaprášeně (to zas od těch křupanů co ani
nepřibrzdili a my pak musely čekat až sedne oblak prachu abychom
viděly kam vůbec jedem...) už chybělo jen píchnout a začít pršet...
Stalo se...najednou se koukám, že mám dost prázdnou duši. Dojela
jsem tedy dalších cca 500 metrů, bylo tam kde opřít kolo a zrovna
to vyšlo na sušenky. Rozhodla jsem se, že vzhledem k tomu že zbývá
pár km zkusím jen dopumpovat, že uchází pomalu... načež vidím, že
Zdenička dotlačuje kolo a že zadní plášť leze z ráfku... tak jsem
plynule přešla na druhé kolo...nejhorší na tom bylo že byla strašná
kosa a že se musí vše sundat...na druhé straně zase zima zvýšila
rychlost výměny. Když jsem akorát dávala kolo zpět jelo okolo auto,
zastavilo a nabízelo pomoc, jak milé. Čím více jsme se blížily Dettifosu,
tím větší nám byla zima a krajina se měnila v čím dál tím více měsíční
krajinu. Rostly naše obavy jestli tam opravdu bude kemp, informace
byly rozporuplné. Když ne , co podnikneme? V národním parku se kempovat
nesmí a najít skryté místečko v měsíční krajině ... Při sjezdu k
samotnému parkovišti jsme se začaly radovat, nejen, že tam byla
budka značící, že tam asi něco je, ale viděly jsme i dva stany.
Vybraly jsme si hezké místečko a neodolaly byť bylo jedenáct pryč
dojít se podívat k Dettifossu...skutečně byl mohutný a nádherný.
O půnoci na procházce u největšího vodopádu v Evropě, je my Detttifoss
a bílá noc. Na noc jsme si navlékly vše co se dalo, ale stejně nám
byla kosa.
|