|
20.7. pondělí
Ráno jsme stihly sbalit a posnidat tak v klidu a přitom rychle,
že ve Virka jsme byly půl hodiny před otevřením a to jsme vyloženě
projížděly parkem okolo botanické, ZOO a familly parku. Quilt shop
VIRKA má být největším obchodem s látkami na patchwork v Evropě.
Vypadalo to, že tam zešílíme, tolik odstínu, vzorů, střihů, a co
teprve když jsme objevily střihy na panenky... Skončilo to tak,
že jsme na střihy dostaly slevu, koupily jsme jich celkem 8 na panenky
a na jednoho žabáka a to od šesti různých tvůrců! K tomu nějaké
hezké kousíčky láteček a jednu barevnou nit a vlásky na panenky.
Odcházely jsme po více jak dvou hodinách a to jen proto, že nás
tlačil čas. Pokračovaly jsme dál na severozápad... na ulici Nethyl,
kde měli mít pohledy islandských krojů. Koupily jsme publikaci s
kroji i pohledy a protože jsme byly kousek od skanzenu Arbejarsafn
musely jsme samozřejmě i tam. Dobře jsme udělaly. Ve skanzenu je
28 různých domků z různých dob sestěhovaných, převezených z různých
částí Islandu. Byla tam i příjemná restaurace, fakt dobrá polévka
s dvěma chleby a máslem, káva, džus za 2 tisíce ISK, což na islandské
poměry a nádherné místo je více jak velmi slušné. Asi nejvíce se
mi líbil domek rybáře, kde venku sušili saltzfish...i když domečky
s travní střechou i ty další byly také hezké. Zdeničce se asi nejvíce
líbila původní tělocvična, kde byly instalované pokojíčky na hraní
z různých dob. Projely jsme parkem pod skanzenem a nakonec se rozhodly
že najedeme na čtyřicetjedničku vedoucí do Keflavíku. Bylo to šílené
a jsme ráda, že to je za námi. Zdenička byla perfektní a fakt jela
při straně nebo po čáře na sjezdech a nájezdech. Naštěstí u Hafnarfjorduru
začal odstavný pruh o šíři pomalu celého jízdního, takže se jelo
vcelku dobře, naštěstí s větrem většinou ze zadoboku. 59 km z Rejkjavíku
do Keflavíku jsme přežily tedy celkem v pohodě, i když takové zážitky
bych si pro příště i ráda odpustila...Nakonec jsme sjely ze 41,
projely jsme Njardvíkem a Keflavíkem, doplnily poslední jídlo a
koupily oblíbené sušky na ochutnání domu. V kempu se mi podařilo
vyreklamovat alespoň 1000 ISK, naúčtovali mi hned první noc Zdeničku
jako dospělou. Uvařily jsme kaši z prášku s bratwurstem, já jsem
měla s nějakou výbornou zbylou hořčicí a chlebíčkem z pekárny z
Rejkjavíku. Pokochaly jsme se zakoupenými střihami a zašli na internet.
Okolo nás se vyrojily další dva stany s Čechy... no holt letos se
místo do Chorvatska jezdí na Island. Paradoxem je, že minulý rok
na Elberadweg jsme první Čechy potkaly skoro po 14ti dnech až nedaleko
našich hranic a letos pokud jsme vyloženě zrovna nejely krásnou
islandskou přírodou, tak na exponovaných známých místech vždycky
nějací češi byli.
21.7. úterý
Ráno jsem nějak nemohla spát tak jsme využila internetu a kávy zdarma
v recepci kempu. Dokonce jsem zvládla kompletně protřídit pracovní
maily a dokonce něco povyřizovat. Balení po téměř třech týdnech
bylo systematické a rychlé. Najedly jsme se do foroty, já jsem si
udělala fazolky a Zdenička islandské pytlíkové těstoviny se sýrem.
Akorát, že než jsem došla pro utěrku, tak Zdenička chytře chtěla
ešus sundat s papírovkou a samozřejmě ji chytla. Tak málem podpálila
kemp...volala hoří hoří a nějaký hoch jí to pomohl uhasit...já už
viděla jen ohořeliny z utěrky. 3 km cesta na letiště byla otázkou
minut. Cestou jsme potkaly 3 skupinky cyklistů v protisměru...mávaly
jsme jim, zdravily je a tiše záviděly, že celou krásnou, nekonečnou
islandskou přírodu mají před s sebou. Na letišti jsem našla už dvě
evidentně vyhozené krabice, byly rozebrané a srolované po nějakých
slovincích...jedna byla ale strašně obroská. Obrovskou jsme tedy
trochu zmešily, použily kompletně všechny provázky, lepící páska
nám dokonce ještě zbyla. Odbavení proběhlo v pohodě až na to, že
nísto původních 2.500 ISK za jedno kolo jsme platily 3800 za kus.
Naštěstí brali karty a udělala to holčina přímo na checkinu. S kolama
nás pak vedla letišní halou a už to fakt vypadlo, že si je dovezeme
až přímo na runway, jak jsme zrovna předtím o tom jen žertovaly.
Nakonec jsme skončily u nějakých neoznačených dveřích, kde si kola
od nás vzaly. Obchodů ve free zóně bylo minimum, takže jsme potom
co jsem koupila naušnicky z lavových kamínků 2.500 ISK vyměnily
za Eura. Na ploše jsme viděli naše letadlo a u něj na vozíku naše
krabice s koly i pytel s brašnami, takže reálná šance, že vše dorazí.
Zklamáním bylo, že po vzletu jsme vletěli mezi mraky a ještě ke
všemu jsem si udělala seting na E,F takže nalevo trochu něco bylo
vidět a na pravo kde jsme byly my nic. Ledovec jsem ale viděla...Zdenička
shlédla dva filmy já sledovala cestu a informace o ní na mapě. Opět
dříve přišly kola, větší upravovaná krabice byla rozložená, tak
jsme jí rovnou nechaly personálu a vzaly moje jen ve vaku. Informace
byly již zavřené. U informační tabule s telefonem jsme našli ubytování
od 28 EUR. Zrovna nějaký španěl volal do toho co jsme chtěly i my
a hned opertivně nabíze, že pojedeme společně taxíkem. Což se nakonec
po zmatcích neralizovlo, španel chtěl mermocí pomáhat…jel prý na
operaci. Než jsem smontovala kola, tak nám přinesl pití, Zdeničce
zmrzlinu a rozmlouval kolo, že nás chytí policajti protože nemáme
světla. Cestu nám taxikáři neporadili, jsou ještě protivnější a
nepříjemnější než taxikáři v Praze. Zeptala jsem se tedy policajtů,
poděkovaly jsme španělovi a vyrazily. Zdenička vepředu na kole se
světlem a já vzadu s blikačkou. Nicméně po cca jednom kilometru
se objevilo světlo s příkazem halt. Policajti. Na upřimné a mile
řešené Ich fršténicht neragovali zrovna nejlépe, dále jsem pokračovala
anglicky, a když jsem zjistila, že já jsem na tom s agličtinou kupodivu
podstaně lépe, tak jsem mlela a mlela, jak nám ukradli světla a
co mám dělat, jak je dcera unavená a tak, a nakonec to otočila,
že by nám mohli pomoci, že by tady někde měl být pension. Skončilo
to radou, ať jedeme tak jak jsme původně vyjely, světlo na předním
kole a blikačka na druhém kole, hlavně bez pokuty. Pension jsme
jakousi zvláštní intuicí po tmě a bez mapy a bez rady našly také.
Obsluha pensionu byl automat na zdi jedné z jeho budov. Vypadalo
to, jak lepší stroje na lístky s větším displejem. Stačilo nacvakat
požadavek , strčit kartu ( naštěstí to na třetí zafungovalo) vypadl
klíč a za ním se vytisknul účet. Pension byl spíše jak ubytovna
pro dělníky, soubor několika přízemních budov. Bylo dobré, že jak
bylo přízemní, a bez personálu, tak, tak jak jsme měly naložená
kola tak jsme s nimi dojely až na pokoj, tam je opřely a po téměř
třech týdnech si lehly do peřin a spaly ve tmě !
22.7. středa
Ráno mě vzbudila Zdenička, že musí na záchod. Automaticky jsem se
podívala na telefon a začala odečítat dvě hodiny s výsledkem, že
máme ještě spoustu času. Jaksi jsem ale zapomněla, že už nejsme
na Islandu, a že to máme jen taktak abychom opustili pokoj a nepřiplácely…Posnídali
jsme až v nedaleké sámošce, spíše to bylo něco mezi snídaní a obědem.
Bohužel vlakové nádraží bylo zavřené, takže jsme musely zpět na
Schoenfeld a odtud na Haupbanhof. Ve finále jsme ani neměly až tak
moc času jak to původně vypadalo. Ve vlaku přišel na řadu Ámos a
Člověce Nezlob se, za hranicemi jsem si pak zřídila telefonní stanici
u kol. Z Holešovi jsme odjížděly už za tmy, pro nás neobyklý jev,
a abychom si ho užily, tak u Bulovky pro změnu stáli policajti a
schytala jsem to opět kvůli světlům. Výlet skončil, zpátky do reality
všedního života.…vzpomínky zůstanou, nechala jsem na Islandu
kus svého já a Island si uložila do srdce i duše, krásná, nekonečně
krásná a drsná příroda, pohodové putování touto krásnou krajinou,
a přání se tam někdy vrátit na delší dobu a pořádně ho celý projet…
to je to co se mi vždy vybaví pokud zazní slovo ISLAND…
|