Zápisky z cesty

11.02.06
sobota

Po příletu jsme zdárně prošli přes přepážky a překážky a v transitu si ještě stihli vyměnit dolary za rupie. U východu z transitu na nás čekal řidič z označením Zeneka ASIANA, s tím, že mi hned začal vysvětlovat že musím mluvit s Pubudu, a hned mi ho vytočil... i kdyby mluvil plynule česky sotva bych rozuměla v hluku podchodu- východu na rušnou před letištní silnici, nájezdovky taxíků nebylo slyšet vlastního slova, natož cizího v angličtině z mobilu ... nicméně se mi podařilo pochopit, že cesta vlakem do Kandy je ohrožena protože jsme přiletěli později ... co bude se mi již podařilo zachytit a pak jsme se domluvili, že se Pubudu za mnou večer zastaví v hotelu v Kandy. Nakvartýrovali jsme se do auta - vcelku příjemná klimatizovaná dodávka a vydali se směr Kalutara, kam cestoval Josef s rodinou. Josefovi kluci byli uneseni z tuk tuků... hele ťuk ťuk se ozývalo každou chvilku . Téměř do Kalutary jsme nepoznali, že bychom vyjeli z města. Z Kalutary jsme se pak vydali zpět, resp. na severovýchod do Kandy. Cestou jsme ještě nabrali řidičovi kluky, mladší byl stejně starý jako Zdenička, takže to bylo docela fajn, komunikovali rukama, nohama a cesta pomalu ubíhala. Usilovně se troubilo my i všechny auto okolo - záhy jsme pochopili, že to je způsob jak předjíždět nebo dostat znamení, že právě je doba na předjetí nebo naopak někomu vyčinit. Na silnici nebyly téměř žádné osobní auta, nejvíce dodávek, pak náklaďáků, pak autobusů a nakonec osobáků. Řidič nám vykládal, že jsou obrovské daně na osobní auta - až 300% .
Pozorovali jsme domečky, lidičky, políčka, později kopečky. Cestou jsme viděli dikobrazy, sice mi jich bylo líto - prostě předváděcí dikobrazy přivázané na řetízku u silnice pro turisty projíždějící kolem. Co naplat i když se mi tyhle způsobí nelíbí, přece jenom vidět dikobraza a vyfotit si ho (první fotka) bylo silnější než přesvědčení. Do Kandy jsme dojeli až okolo 14,30. Ubytovali jsme se v hotelu Queen, který jsem měla předplacený. Byl ještě blíže chrámu Zubu než jsme si myslela - přímo proti vchodu jen, přes silnici na jednom rohu a na druhém rohu přes silnici jezero. Úžasná poloha. Prošli jsme se okolo jezera, nakoupili v Cargilsu vody, pohledy a sušky. Musel se konat ještě nezbytný a slíbený bazén - vzhledem k tomu, že tam bylo pár lidí a voda byla příjemně chladivá, bylo to fajn.Večer jsem měla schůzku z Pubudu. Přijela i Nirmala De Mel, obchodní ředitelka - velmi příjemná , docela fajn (s ohledem na mé schopnosti komunikace) jsme si povídali v hotelové restauraci, když už jsem začala být trochu nervózní, že jsem dlouho neviděla Zdeničku. Šla jsem se tedy podívat k bazénu... brečela na schodech mokrá od hlavy k patě protože spadla do bazénu a bála se jít ke stolu, že nám Pubudu nic neposkytne když je kopejtko : . Docela se pobavili a konverzace se dostala do ještě odlehčenější roviny.
Spalo se nám docela dobře i když venku byl docela dlouho ruch.

12.02.2006
neděle

Zato ráno - začalo to bubnami - ty moc dlouho nevydrželi jen tak půl hodinky ( vzhledem k tomu, že to byly bubny z Chrámu Zubu - tak to mělo i své kouzlo) zato havrani byli tak odporně vytrvalí a hluční , že to bylo k zbláznění. V 8,30 jsme se už ubírali na snídani. Já jsem si dala curry, Zdenička placičky, toasty, omeletu - palačinku , džusík, kafíčko. Personál rozdával úsměvy - především na Zdeničku .
Na doporučení v průvodci jsem se rozhodla že bude nejlépe když chrám navštívíme při ranní púdže... nějak mi uniklo, že je úplněk, že je neděle... takže fronta byla až za roh do Temple street. Sotva jsme si stoupli do fronty už tam byl samozvaný průvodce s nabídkou, že ví jak nestát frontu... samozřejmě jsme odmítli. Vzhledem k tomu, že tam ráno nebyli téměř žádní turisti ale skoro samí místní oblečení do svátečních šatů z obětními kytičkami bylo to vyčerpávající ale mělo to své kouzlo - bylo prostě takové "přirozené" . Prošli jsme zátarasy / jsou tam od bombového útoku v roce 1998 / a osobní kontrolou / zvlášť ženy a muži / na místní poměry mě kontrolovala poměrně nepříjemná "strážnice" patlala mi po foťáku a na to jsem alergická . průchodem kontrolní branou od "našeho hotelu" jsme vešli na cestičku vedoucí přímo k Dalada Maligawa /Chrámu Zubu/ Hned za průchodem jsme minuli sošku chlapečka hrdiny Madduwy Bandary. Samotný Chrám je obehnán příkopem a dvěmi zdmi * vnější "Diyareli Bemma" (Zeď ženoucích se vln) a vnitřní "Walakula Bemma" ( Zeď plujících oblaků). Před druhou bránou "Mahá Wahalkada" (Velká brána) jsem čekali další frontu a odložili si boty (nakonec jsme je dali raději do botárny-úschovny, přeci jenom obě dvě jsme měli " nové funglovky trekovky"). Dav nás nesl dovnitř chvilkama to bylo docela maso, ale výběrčí vstupného nás z toho davu dokázali vyhmátnout ... na druhé straně, nás pak alespoň poslali dovnitř zkratkou. Z nádvoří bubeníků nás dav nesl do prvního patra. Přímo kolem dveří se schránkou Budhovo zubu jsme nešli, protože jsem usoudila, že by nám asi brzo šlo o život a Zdenička už chvilkami brečela... myslím, že jsme ale viděli stejně, dostali jsme se k oltáři, který je před "Pirit Mandapa"( recitačním sálem) skrz který jsme viděli do síně Budhova Zubu. Po návratu z prvního patra jsme oklepali zmačkaná těla a prošli novou svatyní "Alut Maligawa", kde byla právě bohoslužba a celé spolu se spoustou Budhu působilo docela mysticky , k uším nám doléhali motlitby klečících věřících ...do "Sri Dalada Muzeum". Tam naopak, i když se vybírala vstupné po tom co viděli Zdeničku žádné vstupné nechtěli. Ujal se nás docela vcelku nevtíraví mnich, který nás provedl muzeem a upozornil na zajímavosti. Když viděl že fotím, vyvedl nás na tajný balkónek pod zámkem, z kterého bylo vidět na jezero i na velkého Budhu na Kandy. Bylo to super, škoda, že zrovna pekelně peklo slunce a sluneční clonu jsem měla jen na malý objektiv , ještě že mám fotografickou paměť : . náš mnich nám ukázal Budhovu šlépěj na hedvábí z Barmy. Relikviář, údajně ten opravdový při kterém se v procesí nosí Budhův Zub, fotky z doby po bombovém útoku, původní modlitební koberečky. Mnichovi jsme poděkovali - samozřejmě se 100rupiemi v ruce a prošli ještě jednou Novou svatyní zpět na nádvoří bubeníků z hlavní svatyní, kterou zrovna zamykal mnich se strašně velkým klíčem. Vyšli jsme ven ke zvonu, který jsme museli prozkoumat, zcákali jsme se vodou po vzoru místní - pití vody po vzoru místních jsme raději vynechali a v audienční síni si našli místečko na posvačení. Z našimi sušenkami jsme vypadali dost exoticky.. široko daleko okolo nás posedávali především místní ženy v bílém a obědvaly z novin rýži nebo curry z rýží nebo tak něco . Na tomto místě 2.3.1815 podepsali kandyjská knížata smlouvu o předání moci Britům. Po sváče jsme se šli podívat na vycpaného slona Rádžu - nejslavnějšího slona SríLanky, který zahynul v roce 1988 po 50ti letech služby - nošení schránky z Budhovým zubem na procesí Esala Perahera. Nástupník Rádži se dodnes nenašel - jsou na něj totiž přísné požadavky. Musí to být samec, jeho všech 7 částí těla se musí dotýkat země , musí mít zatočení chobot a musí být vysoký 12 stop. Vyzvedli jsme si naše trekovky a areálem v kterém jsou další chrámy vedle buddhistických i hinduistický pokračovali s procházkou a prohlížením. Chrám "Višnu dévale", malou příjemnou, strefili jsme se i do bohoslužby.
Natha dévale jsme proběhla jen já, Zdenička neměla sílu si znovu sundávat botky. Okolo "bo" posvátných stromů i pod dalšími stromy, seděla spousta místních, kteří přišli do chrámů strávit neděli . Před dalším chrámem "Pattiní devalé " je strašně velký "bo" který je nazýván Wel-Bodhiya. Tento strom prý zasadil Narendrasingha, poslední sinhálský král Kandy. Podle pověsti o Pattiní byla chudá indická dívka a měla za muže pěkného proutníka Kóvolana, který nejraději roztáčel peníze z tanečnicemi, byť Pattiní byla krásná ženská. Když utratil vše co mohl cudná a oddaná Pattiní mu dala její nákotníček aby ho prodal. Zlatník ho však obvinil z krádeže a král ho dal popravit. Nešťastná Pattiní dle pověsti vletěla ke králi utrhla si před ním jedno ňadro mrskla s ním o zem , načež král padl mrtev a palác se proměnil v popel. Pattiní poté vstoupila mezi bohy. Tento kult je od 2 stol. Před naším letopočtem od vlády krále Gajabahu. Cestou z chrámového areálu jsme si stihli domluvit taxi na další den do Pinewali a dojít na konzervativní oběd do Pizza Hut. Speciální pizzu z párečky v okraji, na kterou mě Zdenička ukecala jsme nakonec nesnědli , resp. párečky jsme z okrajů vyšťouchaly prstem, protože i na mě byly moc ostré a parkovité. Došli jsme se osvěžit do bazénu a pak se vydali do čtvrtého chrámu Kataragama dévalé. Tam se na nás nalepil průvodce opilec, jeho vyprávění bylo pestré a na konci už jsme ho měla docela dost, takže když si znovu řekl dost drsně o "průvodcovskou odměnu" - po tom co již svoje peníze dostal, dostal stejně drsnou odpověď. Zdenička si musela dojít ještě koupit gumičku do vlasů - měla ji vyhlídnutou v podchodu u věžových hodin a ještě jsme narazili na oddělený svačinový box - jak jinak než čínské výroby, takže jsme ho zakoupili. Pak jsme se již vydali k YMBA, kde jsme chtěli jít na taneční vystoupení. Přišli jsme z předstihem, tak jsme si koupili lístky dopředu a domluvili se na rezervaci míst v první řadě. Pokračovali jsme pak procházkou, resp., výstupem ulicí Rajapihilla Mawatha až na místo poměrně dost vysoko nad městem, z krásným rozhledem jak na město tak na jezero a okolní kopce. Zpět nám to docela pěkně šupajdilo a na představení jsme došli akorát včas. Představení bylo úžasné - originální. Bubny jsou holt bubny. Zakončení představení bylo chození po rozžhaveném uhlí. Se smrákajícím se dnem a příjemnými tanečníky dostávalo představení ty správné grády, škoda že tam byli hluční němci...Když jsme přicházeli k hotelu byl hotel i chrám Zubu krásně nasvícen, tak nám to nedalo a ještě jednou jsme prošli do chrámového areálu a prošli se okolo Královniných lázní zpět okolo jezera k hotelu.